Velké stěhování
Prázdniny skončily a tak bylo potřeba, aby panička přestěhovala ty své dva uličníky, Radka a Tomáše, z chaty zpět domů. Velké stěhování bylo určeno na první víkend v září, čímž jsme se připravili o výlet s chodskými psy k Brněnské přehradě :-(.
I tentokrát se jelo dvěma auty. Cesta tam byla úplně super, protože jsme s Rexíkem měli celý zavazadlový prostor (zvětšený o prostor po sklopení zadních sedadel) jen pro sebe...a tak jsme se tam pohodlně rozvalovali.
Na víkend bylo naplánováno spousta akcí: od grilování a oslavy páníčkových narozenin až po návštěvu cvičiště. Kluci si ještě udělali výpravu na pstruhy a páníček „zakotvil“ u přehrady a snažil se ulovit nějakého „čobolkapříka“. Vzhledem k tomuto množství neodkladných aktivit se k balení nikdo moc neměl a proto tahle neoblíbená činnost zbyla na paničku. Ta k tomu přistoupila (s ohledem na nedostatek času) dost „zásadním“ a razatním způsobem a „naprala“ do velkých tašek vše, co se v tu dobu nacházelo ve skříňkách kluků i v jejich bezprostředním okolí........ a následně se doma, při vybalování, dost divila, protože při tomto způsobu balení rovněž přibalila několik babiččiných svršků (poz. babi, vše, co jsme Ti takto ukradli, jsme vyprali, vyžehlili a příště Ti to dovezeme zpět).
Když došlo na nakládání obrovských tašek do auta, dospěl jsem k názoru, že je potřeba si opět obsadit své místo, aby panička získala představu o tom, co vše může ještě do auta naložit. Brzy jsem zjistil, že panička sice představu má, ale děda si usmyslel, že přece jen „ti hafani“ toho místa tolik nezaberou a „přihodil“ do kufru další tři tašky a bedýnku jablek. Když jsem viděl, jak děda míří k autu s další bedýnkou, nelenil jsem, dědu předběhl a rychle se nacpal do auta, aby viděl, že je již „plně obsazeno“....a pro jistotu jsem pak v autě setrval (a nikým se nenechal vylákat ven) další hodinu, tzn. až do odjezdu. Když ke mě do kufru ještě přistrčili Rexe, pochopil jsem, že je potřeba i nadále setrvat na svém místě a neuhýbat. Byla to přece jeho chyba, že si v autě včas neobsadil místo a do toho „jeho prostoru“ byla následně navršena zavazadla. Byl jsem pevně rozhodnut, že neuhnu ani o píď, i když mě panička varovala, že jestli Rexíkovi neuvolním kousek místa, tak mi nejspíše hodně brzy poblije ty moje dlouhé „čangy“. Ale náš Rexík to nakonec vyřešil po svém:
PS:....a ani mi nepoblil nohy.